V našem předchozím článku jsme se věnovali tomu, kdy vzniká nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení a jak postupovat při jeho uplatnění vůči státu. Nyní se k tématu vracíme s významnou novinkou z judikatury.
Ústavní soud totiž prolomil dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která vedlejším účastníkům řízení zpravidla nepřiznávala právo na odškodnění za průtahy. Nový nález tak může zásadně rozšířit okruh osob, které se mohou domáhat kompenzace za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení.
O co v případu šlo
Posuzovaný případ měl kořeny v 90. letech a týkal se sporu o vlastnické právo k nemovitostem a otázky dobré víry při držbě věci. Řízení se táhlo více než dvacet let.
Manželka jednoho ze žalovaných v něm vystupovala jako vedlejší účastník na straně žalovaného. Po státu následně požadovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 280 000 Kč, a to z důvodu nepřiměřené délky řízení.
Obecné soudy však její nárok zamítly s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž vedlejší účastník právo na odškodnění za průtahy nemá.
Argument Nejvyššího soudu: újma je „odvozená“
Nejvyšší soud dlouhodobě zastával názor, že mezi nepřiměřenou délkou řízení a nemajetkovou újmou vedlejšího účastníka není přímá příčinná souvislost.
Podle jeho argumentace vedlejší účastník odvozuje svou újmu od právního vztahu k hlavnímu účastníkovi, kterého podporuje – nikoli přímo od nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích.
Rozšíření nároku i na vedlejší účastníky by podle Nejvyššího soudu mohlo otevřít „Pandořinu skříňku“:
-
mohlo by vést k účelovým vedlejším intervencím motivovaným vidinou odškodnění,
-
nároky by mohli začít uplatňovat například manželé účastníků či věřitelé dlužníků.
Takové rozšíření by podle této argumentace znamenalo výrazné zatížení státu.
Ústavní soud: apriorní vyloučení není možné
Ústavní soud se s tímto výkladem neztotožnil. Ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3150/24 konstatoval, že automatické vyloučení vedlejších účastníků z práva na náhradu nemajetkové újmy je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Zdůraznil, že ze zákona o odpovědnosti státu ani z důvodové zprávy nevyplývá úmysl zákonodárce vedlejší účastníky z nároku vyloučit. Tuto výluku vytvořila až soudní praxe.
Podle Ústavního soudu proto nelze nárok odmítnout pouze s poukazem na procesní postavení vedlejšího účastníka. Každý případ je nutné individuálně posoudit.
Inspirace ve Štrasburku: újma se předpokládá
Ústavní soud zároveň odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který vedlejším účastníkům právo na odškodnění přiznává.
Štrasburský soud navíc vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě představuje morální újmu. Poškozený tak nemusí vznik újmy složitě dokazovat – naopak je na státu, aby případně prokázal, že újma nevznikla.
Tento přístup může mít do budoucna významný dopad na rozhodování českých soudů.
Co toto rozhodnutí znamená v praxi
Nález Ústavního soudu neznamená, že každý vedlejší účastník automaticky získá nárok na odškodnění. Znamená však zásadní změnu:
-
procesní postavení samo o sobě už nemůže být důvodem zamítnutí nároku,
-
soudy budou muset zkoumat konkrétní dopad nepřiměřené délky řízení i na vedlejší účastníky,
-
může dojít k rozšíření odpovědnosti státu za průtahy v řízení.
Pro osoby, které v dlouhotrvajícím řízení vystupovaly jako vedlejší účastníci – typicky rodinní příslušníci, spoluvlastníci nebo obchodní partneři – se tak otevírá nová možnost, jak se domoci náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení.
Týká se to i vás?
Pokud jste byli vedlejším účastníkem v řízení, které trvalo řadu let, a dosud jste měli za to, že na odškodnění nemáte nárok, může být nyní situace jiná.
Stejně jako jsme uvedli v našem předchozím článku o odškodnění za průtahy v řízení, klíčová je nejen délka řízení, ale i dodržení zákonné lhůty pro uplatnění nároku.
Rádi s vámi posoudíme, zda se změna judikatury může vztahovat právě na váš případ a zda je možné nárok vůči státu efektivně uplatnit.