Nárok na náhradu škody uplatňovaný po skončení trestního řízení může na první pohled působit jako hotová věc: „když už se něco řešilo u trestního soudu, v civilu se tomu stejně nevyhneš“. Praxe ale ukazuje opak. I v situaci, kdy se v minulosti objevila trestněprávní rovina, civilní žaloba na náhradu škody musí obstát sama o sobě – a žalobce ji musí umět přesně postavit a prokázat důvodnost nároku, kterého se v civilním řízení dovolává.
V našem případě Středočeský kraj požadoval po naší klientce náhradu škody v přesahující milion korun (v průběhu řízení byla uplatňovaná částka následně výrazně korigována v návaznosti na uplatněnou námitku promlčení, kterou soud přeběžně posoudil jako důvodnou). Soud prvního stupně se však ztotožnil s námi připravenou procesní obranou a žalobu zamítl. Mimo jiné proto, žalobní tvrzení byla formulována příliš obecně a kraj nedokázal dostatečně konkrétně vymezit, za jaké konkrétní položky a období má být škoda požadována, ani jak byla vypočtena. K posouzení samotného nároku tedy v řízení ani nedošlo - řízení proto ku prospěchu naší klientky skončilo před soudem prvního stupně příznivě a hlavně rychle.
O co šlo v trestním řízení: výkazy práce externistů a trestný čin správy cizího majetku
Podstatou trestní věci byly smlouvy a odměňování externích spolupracovníků na krajském úřadě v letech 2018–2020. Podle závěrů trestních soudů měli někteří externisté vykazovat více práce, než skutečně odvedli, a odměny jim byly vyplaceny v rozsahu, který měl vést ke vzniku škody. Naše klientka měla být v celé věci spojována především s tím, že podepisovala výkazy práce, z nichž se následně vycházelo. Trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Z pohledu civilního sporu je ale klíčové zejména to, že Nejvyšší soud zrušil výrok o náhradě škody a odkázal poškozený subjekt na občanskoprávní řízení. Jinými slovy: o tom, zda a v jaké výši má být škoda skutečně zaplacena, se mělo rozhodnout až v civilu.
Podstata civilního sporu: „která částka, komu, za co a proč právě po naší klientce?“
Kraj následně podal žalobu na náhradu škody. V průběhu řízení byl uplatněný nárok upravován, ale stále šlo o částku přesahující 1 milion Kč (a tedy o zásadní zásah do života každého jednotlivce).
A tady se ukázalo, co je v civilním procesu rozhodující: žalobce musí umět přesně popsat a prokázat každý krok svého nároku. Nestačí obecný příběh ani odkaz „to je přece v trestním spise“. Soud potřebuje, aby bylo jasné například:
-
kterých konkrétních externistů a období se nárok týká,
-
jaké konkrétní částky měly být přeplaceny a jak se k nim žalobce dopočítal,
-
jaký je přímý vztah mezi konkrétními platbami a odpovědností žalované osoby,
-
a jaké důkazy jednotlivé položky nároku podpírají.
Naše strategie obrany: donutit žalobu vyjasnit své požadavky
Obranu jsme postavili na jednoduchém, ale v praxi často rozhodujícím principu: civilní soud může přiznat jen to, co je v žalobě jasně vymezené a prokázané. V situaci, kdy žaloba tyto kvality sama o sobě neměla, nemohl soud suplovat roli žalobce a podstatné údaje si domýšlet z trestního spisu.
Proto jsme trvali zejména na tom, aby:
-
žaloba byla určitá a přezkoumatelná – tedy aby bylo zřejmé, co přesně je naší klientce kladeno k tíži v jednotlivých položkách (ne jen obecné tvrzení o „škodě z externistů“),
-
žalobce unesl tvrzení a důkazní břemeno – tedy aby konkrétní částky a souvislosti doložil, ne pouze odkazoval na jiné řízení,
-
soud hodnotil nárok podle pravidel civilního řízení, kde rozhoduje konkrétnost, prokazatelnost a logická návaznost.
Soud prvního stupně žalobu zamítl mimo jiné proto, že žalobní tvrzení nebyla dostatečně konkrétní a nebylo zřejmé, „za jaký měsíc je která částka“, tedy že nárok nebyl postaven tak, aby ho bylo možné po položkách přezkoumat. (Tedy přesně typ situace, kdy civilní soud nemá z čeho nárok přiznat.)
Výsledek: odvolací soud dal naší klientce za pravdu
Řízení se následně – k odvolání obou účastníků – posunulo k odvolacímu soudu. A právě zde přišel výsledek, který považujeme za zásadní:
-
odvolací soud dal naší klientce za pravdu a pravomocně zamítl žalobu Středočeského kraje na náhradu škody,
-
věc vrátil soudu prvního stupně už jen kvůli nákladům řízení – konkrétně k opravě výroku o nákladech, protože nebyl řádně odůvodněn.
To znamená, že jádro sporu – tedy samotný požadavek, aby naše klientka hradila škodu – je pravomocně uzavřeno v její prospěch.
Proč je to důležité i pro ostatní
Tento případ dobře ilustruje praktickou věc, která se v podobných situacích často přehlíží. Ani návaznost na trestní řízení automaticky nezaručuje úspěch civilní žaloby o náhradu škody. Civilní soud i v těchto případech posuzuje žalobu jako každou jinou, tedy zejména zda je nárok:
-
konkrétně vymezený (co přesně se požaduje a proč),
-
řádně vyčíslený (jak se k částce dospělo),
-
prokázaný důkazy (ne jen odkazem na jiný spis),
-
a zda vůbec jsou splněny podmínky odpovědnosti, včetně příčinné souvislosti.
A právě tady vzniká prostor pro účinnou obranu. Nejde o „formality“ – nejde-li žalobu uchopit tak, aby byla určitá a přezkoumatelná, anebo chybí-li důkazy a konkrétní vazba mezi tvrzenou škodou a odpovědností žalovaného, soud nemá z čeho nárok přiznat.
Co si z toho odnést, pokud čelíte nároku na náhradu škody
Pokud na vás (nebo na vaši firmu) někdo uplatňuje náhradu škody – ať už stát, obec, kraj, obchodní partner nebo kdokoli jiný – vyplatí se řešit hned několik otázek:
-
Je nárok popsán konkrétně, nebo jen obecně „odkazuje“ na jiné řízení či dokumenty?
-
Je škoda jasně vyčíslena a doložena?
-
Není nárok promlčený nebo uplatněný v nesprávném rozsahu?
-
Je prokázáno, že právě vaše jednání bylo příčinou tvrzené škody?
V našem případě se ukázalo, že důsledná procesní obrana může vést k výsledku, kdy i významný veřejný subjekt se svým nárokem neuspěje.
Tento článek byl připraven s výslovným souhlasem naší klientky a po zproštění mlčenlivosti v tomto rozsahu.